Lot of people are afraid of the death, I’m not. When I’ll done everything what I wanted to done in my life, when I’ll be very old, then I won’t be afraid when the day comes. The only think that scares me, is the death of the people around me. I don’t care if I’ll day one day, but I can’t imagine how it will be when my parents, grandparents, friends .. won’t be here anymore.
Když jsem byla malá, docela často jsem přemýšlela o smrti. Nemyslím to, tak že jsem se chtěla zabít, ne abyste to takhle pochopily ! .. jen jsem přemýšlela jaké to asi může být, když člověk zemře. A abych byla upřímná – nic moc jsem si představit nedokázala. Nikdy jsem nerozuměla tomu, jak se říká, že člověk po smrti “spí na věčnost” nebo něco v tomhle smyslu. Říkala jsem si, to přece nejde, aby člověk spal na pořád! I ve spánku se dějí různé věci a pokud mrtvý nedělá už vůbec nic, o čem se mu vlastně zdá? Je to jenom černá tma, nekonečná, věčná tma? Přišlo mi to všechno hrozně divné a pořád mě to nutilo o smrti přemýšlet.
When I was little, I was often thinking about the death. I don’t mean that I wanted to kill myslef – don’t understand it this way ! .. I just was sometimes thinking what is after the death. And to be honest – I couldn’t imagine anything. I could never understand the fact that after the death, people will “sleep” forever or something like this. I just thought – it can’t be true! It’s impossible to just sleep for ages! In dreams, you do lot of things and if death people do just nothing … what they dream about? Is there just infinite pitch black? It seems so strange to me and it still constrained me to think about the death.
Když jsem měla asi 3, 4 roky, zemřela mi prateta – babiččina sestra. Tenkrát jsem byla ještě dost malá na to, abych o tom přemýšlela, navíc sice teta bydlela s babičkou, kam jsme pravidelně jezdili, ale moc jsem ji vlastně neznala. Tenkrát jsem to nijak neprožívala, ani na pohřbu jsem nebyla – mezitím nás hlídala s bratrem (kterému byl v té době ani ne rok) druhá babička. Jediné co si pamatuji – a to ne z vlastních zážitků, ale spíš z fotek, je “hostina” po pohřbu, kde se sešli všichni příbuzní, které jsem z větší části ani neznala, a hrála jsem si tam se sestřenkami (kterým je jen tak mimochodem zhruab o 10 let víc než mně).
When I was about 3, 4 years, my grandaunt – granny’s sister died. I was a bit too little, to think about it, and although the aunt lived at granny’s, where we went sometimes, I didn’t know her a lot. I wasn’t even at the funeral, meanwhile I was with my brother (he was about a year old) and my second granny. The only thing that I remember – and not for my own memories, but from the photos – was the funeral “feast” where were the whole family, also a lot of relatives that I didn’t know at all, and I was playing with my cousins there (they were about a 10 years older than me)
Když mi bylo asi osm, zemřela mi prababička. To už bylo něco úplně jiného. Sice jsem pořád byla ještě docela malá, ale tenkrát už jsem si začala uvědomovat, že už se s ní nikdy nebudu moc o ničem bavit, hrát si s ní, že už ji zkrátka nikdy neuvidím. Bylo to zrovna pár dní po mých narozeninách. Prababička byla, co pamatuji, na invalidním vozíku a když jsem byla malá, jezdili jsme s babičkou, dědou a prababičkou do parku a mě hrozně bavilo jezdit s vozíkem. Nějakou dobu předtím, co prababička zemřela, jsme dlouho nikde venku nebyly. Štvalo mě to, často jsem se snažila prarodiče přemluvit, abychom někam šly, ale nikdy se tak nestalo. Pár dní před tím, než se “odešla na věčnost” jsem večer brečela a ptala jsem se mámy, proč lidi musí umírat. Nevím jak je to možné, ale měla jsem nějaký špatný pocit, že tu prababička dlouho nebude. Byla nemocná hrozně dlouho, ale byla vždyky docela v pohodě, taková ta typická stará hodná babička, neviděla jsem na ní nikdy , že by na tom byla nijak špatně … Máma mi tenkrát vysvětlila, že kdyby lidi neumírali, bylo by nás tu za chvíli tolik, že bychom se ušlapali, že tolik lidí jednoduše na zemi být nemůže. Ten den, kdy babička mámě volala tu zprávu, si pamatuji jako by to bylo nedávno. Máma se zavřela v koupelně a brečela. Já zezačátku nechápala co se děje, myslela jsem, že je to kvůli něčemu co jsme jí řekly mi s bráchou nebo táta, že jsme ji prostě něčím naštvali .. jenže pak mi táta řekl, co se doopravdy stalo a já začala bulet taky. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se u babičky začala cítit zase v pohodě, nějakou dobu jsem tam nechtěla vůbec jezdit. Měla jsem strach. Bylo to, jako by tam prababička pořád byla. I delší dobu po tom, jsem měla vždycky divná pocit, když jsme jeli k prarodičům na návštěvu. S mou obrovskou dětskou představivostí jsem si navíc občas představovala, že někde pod postelí je mrtvola. (Ano, takové nápady jsem mívala celkem často ..)
When I was about eight, my great-grandmother died. It was something different.
Altought I was a bit small, I started appreciate that I couldn’t talk with her, play with her, see her anymore. ho. It was just few days after my birthday. The great-grandmother was, all the time I remember, in a wheelchair and when I was little, me, granny, grandpa, and great-grandma went to park sometimes, and some time before she died, we were nowhere a long time. One night, a few days before she “left us forever” I cried and I asked my mum, why people have to die. I can’t explain it, but I had a bad feeling, that the granny won’t be here a long time. She was diseased for a long time, but she was always ok, just typical old kind granny, but she never looked that she feels bad … Mum told me, that if people wouldn’t die, there will be so many people, that we would trample each other. I remember the day, when granny called my mum the new, like it was recently. Mum locked her in bathroom and she was crying. In the beginning, I didn’t understand what’s going on, I thought, that it was because of something that me and brother or dad told him, that we got her angry .. but then dad told me what really happened and I started crying too. It was really strange to go to granny’s again. I felt very strange there and I didn’t want to go there at all for a long time. I was afraid. It was, like the great-grandma was still there. Also a long time after it, I had always bad feeling, when I visited grandparents. With my very big child imagination, I imagined that somewhere under the bed, is a corpse (Yes, I had these ideas very often …)
Každopádně, teď když o tom všem přemýšlím, moje představa smrti se o moc nezměnila. Jelikož nevěřím na nebe a peklo, tak věřím v to, že po tomhle životě bude další život. Na tom mě ale docela štve, že pokud to takhle vážně funguje – a my už jsme před tímto životem žili nějaký jiný, nepamatujeme si v tom případě na lidi, které jsme v něm potkali. Což je mi líto. Nechci zapomenou na lidi, kteří jsou teď okolo mě.
Je asi lepší věřit, že je nějaké nebe, kde se všichni sejdeme a uvidíme znovu ty, kteří tam na nás teď čekají …
Anyway, when I think about it now, my imagination about the death haven’t changed a lot. I don’t believe in the heaven and the hell so I have to believe .. that there is something different after this life. And if there’s an another live after this, there’s one bad thing about it – that we won’t remember the people, that we met in the previous life … I’m so sorry. I don’t wanna forget the people, which are around me now.
It’s probably better, that there’s some heaven, where we all will meet and we will see again the people, that are waiting for us now ..
nowembrace 