In view of the current world situation you can cancel your air tours to Egypt, not participate in mass concerts, spend Christmas by watching TV at home instead of trip to Paris – but you don’t really know if you won’t become a victim of teroristic attack when you’ll be walking down the street in your town. I realize two thing more and more now – We never know which day will be the last one and so we should get the best of every single day. And the second thing – when you go somewhere, you never know if you’ll ever come back. And if you say goodbye to someone, you don’t know if it’s not the last time …
Když mi bylo osm, kousek od našeho domu se stalo neštěstí na kolejích, při kterém zemřela jedenáctiletá holka. Tenkrát jsem přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdyby se podobné neštěstí stalo u nás doma, kdybych na jejím místě byla já … Kdyby se můj – tehdy čtyřletý – bratr ptal mámy, kdy se vrátím ze školy a ona by mu musela říct, že už nikdy nepřijdu. Živě jsem tu scénu viděla před očima ještě několik dní. Od té doby jsem začala mít špatný pocit, kdykoliv jsem odcházela z domu naštvaná, rozhádaná s rodiči, protože tu byl vždycky ten pocit – co kdybych se už já nebo někdo z nich domů nevrátil a hádka by byla to poslední, co jsme si řekli?
To, jakým způsobem se s někým loučíme, záleží na tom, za jak dlouho se s ním máme zase setkat a taky podle šance, že se s ním vidíme naposled. Je rozdíl mezi tím, jak se loučíte se spolužáky, když odcházíte ze školy, jak dáváte sbohem rodičům, než nastoupíte do letadla, kterým odjedete na několikaměsíční zahraniční studia, když se loučíte s prarodiči před odjezdem na rodinou dovolenou a jak, se loučí manželka s vojákem, který se chystá na vojenskou misi … Voják se ale z války může vrátit v pořádku a při cestě ze školy vás může srazit auto tak, že už se s vámi kamarádi znovu rozloučit nestihnout.
When I was eight years old, few metres from our house there was an accident on the rails and eleven years old girl died. I heard about it one afternoon I came back from school. That girl attended the same school like me, but I didn’t really know her. But I thought about that situation like if it happened to our family, what would it be like if I was her … If my brother – that time he was four years old – asked my mom when am I comming back home from school and she would have to say I’m never comming home again. I saw that scene when I closed my eyes for couple of days.
Since that time I always feel bad when I leave home angry after some fight with parents or so .. because there’s always that feeling – what if I or my parents never came home again and the fight would be our last conversatoin?
The way we say goodbye depends on when we are going to see that person next time and also it depends on change that we’re never gonna see them again. It’s different when you say goodbye to your classmates when you leave school and how you say goodbye to your parents before you get on a plane which you travel in to several months long abroad studies, when you say goodbye to your grandparents before you go on a vacation and when a soldier’s wife says goodbye to her husband, who’s going to participate in a war … But the soldier can come back whereas you can be hit by a car when comming home from school so your friends will never get any more change to say goodbye anymore.
Kdybych před sebou měla jediný den života, určitě bych ho nestrávila sezením u počítače, sledováním starých dílů seriálů a celkově nic-neděláním. Chtěla bych toho stihnout co nejvíc. Splnit si ještě nějaké sny, získat co nejvíc zážitků, vyzkoušet věci, které jsem chtěla vždycky zkusit, ale nikdy jsem na ně neměla dost odvahy – skočit z letadla, začít konverzaci s náhodnými lidmi v obchodě, tančit na ulici, běžet tak daleko, dokud nepadnu únavou … Všem lidem, které mám ráda, říct, co pro mě znamenají. Prohlédnout si staré fotky a zavzpomínat na to, jak skvělý jsem měla život. Přečíst ještě jednu poslední knížku. Naučit se alespoň jednu pořádnou skladbu na klavír a na kytaru. Když člověk čeká na konec, buď ho to úplně ochromí, nebo mu to naopak dodá sílu, kterou tak dlouho hledal, aby všechna svá tajná přání vyplnil. Proč je tak těžké užívat si každého dne na plno, když máme celý život před sebou a čas nás tolik neomezuje?
If I had one day left, I wouldn’t spend it by surfing on the Internet, watching old episodes of my favourite TV shows and just by doing nothing at all. I’d like to make some of my dreams come true, get as much memories as possible, try things I wasn’t brave enough for – try skydiving, start conversation with random people in the shopping centre, dance in the street, run so far until I’ll be completely out of energy … I’d tell all my beloved people how much they mean to me. I’d watch old photos and I’d think of how wonderful my life was. I’d read one last book. I’d learn to play at least one song for guitar and piano. When you’re waiting for the end it can either paralyze you completely or it can give you the power you’ve never had for fulfilling your dreams. But why is it so hard to live fully every day altough you have whole life ahead and the time is not limiting you so much?
nowembrace 