The Giver (Lois Lowry)

Jsou knížky, které bez zájmu odložíte po přečtení prvních pár stránek. Jsou knížky, do kterých se pustíte se zájmem a na pár drobností jste s nimi spokojení. Jsou knížky, které jsou tak poutavé, že vás baví od začátku až dokonce a čtete je i několikrát. A potom jsou tu knížky, které je těžké zařadit. Ve kterých můžete objevit něco víc. A právě mezi tyto knížky patří Dárce …

There are books, which you close and never open after reading first dew pages. There are books, that you find interesting and except few details you’re satisfied with them. There are books so engaging, which you enjoy since the first page till the last one and you read them many times. And there are also books, that are hard to be categorized. Which can give you something more. And the Giver is one of these books …

PS: Vím, že je vzhledem k mým obvyklým článkům docela dlouhý, ale budu moc ráda když si ho přečtete, alespoň poslední část ! 🙂

PS: I know this post is quite long, compared to my other posts but I’d really appreciate if you read it or at least the last part ! 🙂

Jonas žije ve světě bez emocí, kde má všechno řád, přesně daná pravidla a lidská rozdílnost je považována za negativní. Díky jejímu potlačení už ale na světe neexistují války, nenávist, zlost nebo závist. Lidé neví, co je strach ani bolest. Všichni žijí v míru, plní své povinnosti a mají zakázáno se na cokoliv ptát.

Když je Jonasovi dvanáct, musí podstoupit obřad, při kterém mu bude přiděleno budoucí povolání, pečlivě vybrané díky rokům sledování. Jonas se obává, že pro něj žádné vhodná práce neexistuje. Oproti ostatním má ale vlastnost, kterou sám zatím nechápe – Vidí to, co ostatní nevidí. Proto je mu přiděleno místo nového příjemce paměti. Dárce, starý muž bydlící na okraji společenství, mu předává vzpomínky na svět, kdy ještě žádná společenství neexistovala. Přestože Jonas při svém výcviku nepozná jen štěstí a lásku, ale také bolest a utrpení, postupem času si začíná uvědomovat, že v jejich současném společenství něco chybí a rozhodne se lidstvu vzpomínky vrátit …

Jonas lives in emotionless world, where everything has its rules and an order, the human originality is considered as a negative. Due to its suppression, there are no more wars, hattred, anger or envy. People don’t know fear or pain. Everyone lives in peace, fulfill their obligations and they are prohibited to ask about anything.

When Jonas turns twelve, he has to undergo the ceremony where he’s going to get his future job, chosen due to the years of observing. Jonas is afraid that there is no perfect job for him. But he has one extra quality that no one else does have – the capacity to see beyond. He becomes a new reciever of memory. The Giver, an old man living on the line of their community, gives him memories of the old world, where no communities existed. Altough Jonas doesn’t feel only joy and love during the training, but also pain and suffering, he starts to realize that there’s something missing in his world and he decides to get the memories back to human …

It’s a Short Book Without a Love Story

Knížka je určená primárně dětem, ale má dost hlubokou myšlenku na to, aby si ji přečetli i dospělí. (Asi tak něco jako Malý Princ) Je poměrně krátká a myslím si, že Dárci by natahování děje do několika dílů jen zbytečně uškodilo. Takhle má od začátku až do konce spád, nenajdete v ní naprosto žádné nudné a nezajímavé pasáže a “zhltnete” ji během chvilky. Oproti knížkám stejného žánru, ať už jde o Hunger Games, Delirium nebo Divergenci, se Dárce liší v jedné věci. Není to love story. Během čtení se nezamilujete do hlavního hrdiny a nebudete společně s postavami v knize prožívat jejich milostný příběh. V Dárci jde víc o samotnou myšlenku knihy.

The book is mainly for children, but it has really deep point so even adult can read it (it’s something like the Little Prince). It’s quite short and I think it would only reduce the quality of the book, if it was overstretched. It has perfect gradient, no boring and uninetersting scenes and you will fall in love with the book in a while. Compared to other books with same genre, like Hunger Games, Delirium or the Divergent, the Giver is different in one thing. It’s not a love story. During reading, you won’t fall in love with the hero of the book and you won’t live the lovestory together with the main characters. It’s more about it’s main theme.

The Main Theme

Myslím si, že “ponaučení” spousty dystopií spočívá v tom, že bychom se občas měli zamyslet nad věcmi, které bereme jako samozřejmost, jak by svět bez těchto maličkostí vypadal, a užívat si každou chvíli svého života. Jaké by to bylo žít ve světě, kde neexistují emoce, kde byste nikdy k nikomu a ničemu nic necítili? Kde byste po předem určitou dobu jen plnili povinnosti a chovali se podle pravidel? K životu patří radost a láska, stejně tak jako zklamání a smutek. Emoce jsou něco, bez čeho by náš život neměl smysl, stali by se z nás roboti.

I think that the main theme of most of the dystopias is, that we should think about things, we take as obviousness sometimes, think how the world would look without them and enjoy every moment of our lifes. What if there were no emtoions and you wound’t feel anything to anyone? What if you’d just fulfill your obligations and behave according to the rules? The joy, love and also sadness and disappointment are parts of life. Our lifes wouldn’t have sense without the emotions, we’d become robots.

The Giver the Movie

Podle Dárce byl natočený stejnojmenný film, který jsem hned po přečtení knížky musela zhlédnout. Abych byla upřímná, film na mě měl ještě větší dopad než knížka, protože jedna věc je představovat si něco v hlavě a druhá, vidět to “naživo”. Děj je asi do tří čtvrtin stejný jako v knize, jen s pár pozměněnými detaily, dál příběh pokračuje trochu jinak a divák se tu dočká také nějaké té romantiky, kterou jak už jsem zmínila, v knize nenajdete. Závěr je stejný jako v knize a poněkud otevřený.

Vzpomínky, které Dárce předává Jonasovi se ve filmu objevují jako samotné ústřižky videí nebo fotky, například lidé veselící se na svatbě, vojáci trpící ve válce, sporty se záběrem “z první osoby” a do toho ta úžasná hudba … Film má nádherný soundtrack, který podtrhuje celou atmosféru.

The Giver was also turned into a movie, that I watched right after finishing the book. Honestly the movie was even more intense for me than the book, because it’s quite different to see it in “real” than just imagine it. The story is the same as in the book with few changed details but from about the third period, the plot is a bit different and there’s also the love story that you won’t find in the book as I’ve already mentioned. The ending is the same as in the book and it’s quite opened.

The memories in the book are showed like some short videos or photos, for example people dancing at the wedding, soldiers suffering during the war, sports showed from the “first person” and in the background there’s a magical music … The movie has a beautiful soundtrack, that highlights the whole atmosphere of the film.


I’m just an ovethinker 

Možná o všem přemýšlím víc, než bych měla, ale osobně mi každá podobná knížka nebo film v jistém ohledu otevře oči. Dárce mě ohromil a když po konci filmu začaly běžet titulky, několik minut jsem musela sedět a zírat do tmy a v hlavě se mi honilo tolik myšlenek, že jsem něco podobného necítila hodně dlouho. Příběh mě mimo jiné donutil zamyslet se nad tím, jak většina z nás nedokáže žít v současnosti. Pořád někam spěcháme, pořád něco plánujeme do budoucna nebo naopak s nostalgií vzpomínáme na něco, co je už dávno pryč. Ale užít si přítomnost je pro nás nesmírně těžké.

Na internetu jsem si četla pár recenzí a ačkoliv hodnocení knihy byly většinou velmi pozitivní, všichni si ji chválili, říkali, že je ohromila, pohltila a zaujala … když jsem si přečetla recenze na film od lidí, kteří se tváří, že sežrali všechnu moudrost a potom napsali, že je film zbytečný, naprostá blbost, kýč, že by radši daroval orgány než vidět film znovu, že je dobrý akorát jako kulisa při žehlení pro člověka, který se normálně dívá na béčkové komedie … Bylo mi najednou docela smutno.

Uznávám, že film možná nemá nejúžasnější speciální efekty a některé scény jsou trochu klišé, FAJN! A také uznávám, že kdo ani očkem nezavadil o knižní předlohu, z filmu nemusí být zas tak nadšený, protože ano, určité myšlenky jsou podobné jako v ostatním dystopických filmech. Ale to je problém samotného diváka. Když se na film budete dívat stylem “Jéžiš, zas nějaký malý děti, to je citový vydírání. Panebože, zas tam někdo brečí, to je trapný …” Asi z toho nějaký hlubší zážitek mít nebudete, ale když příběh neodsoudíte hned na začátku, ale pokud se zamyslíte se nad jeho hlavní myšlenkou, může na vás udělat takový dojem, jako na mě.

Jenže spousta lidi nepřemýšlí. Nechtějí přemýšlet, protože neuvažovat o ničem a jen konzumovat je snadnější. S takovým přístupem to máme namířeno hodně špatným směrem a jednou vážně nás svět skončí jako dystopický svět z Dárce – lidé budou fungovat podle zajetých se nebudou na nic ptát a budou bezmyšlenkovitě přijímat, co jim kdo řekne, aniž by je napadlo se na něco ptát.

Maybe I just think about things too much, but every book or movie like this, opens my eyes somehow. The Giver astounded me and when the closing credits appeared on the screen, I just stayed sitting in the chair, staring in the dark and there were so many different thoughts in my had .. I just didn’t feel something like this for a long time. The sotry also made me think about living in the present. We are in hurry all the time, we plan things or we nostalgically think about the past, but living in the moment is too hard for us. 

On the internet, I’ve read some review and altough the review for the book were mostly very positive, people said it charmed, captivated, amazed them … when I read the film review, where people who behave like they are the smartest in the world but they say somethinig like that the movie is a bullshit, kitsch, that they’d rather donate organs than watch it again or that the movie is good just as a scenery for ironing for people who mostly watch B-movie comedies … suddently I felt quite sad.

I admit there are no amazing special effect and some scenes may look like a cliche, OKAY! I also admit that if you have never heard about the book, you may not be so charmed by the movie, because yeah, some of the main thoughts were already used in different dystopian movies. But that’s the problem of the spectacor. If you watch the movie the way “Jesus, some kids again, that’s emotional blackmail. Oh my god, someone’s crying again, that’s so embarassing …” You won’t have a strong experience from the movie, if you judge it immediatelly, but if you think about it’s main theme, it can impress you as much as it impressed me.

But a lot of people don’t think. They don’t want to think, because only consuming is easir. With this attitude, we are really going to end like the world in the Giver where people accept everything they are told to accept and they don’t ask about anything.

Knížku i film velmi doporučuji každému z vás a zároveň vás prosím – nepřijímejte všechno tak jak je a, ptejte se a o věcech přemýšlejte !! 🙂

I highly recomment this book to all of you and at the same time I beg you – don’t except everything the way it is, ask and think about things !! 🙂